Už pár týdnů se v našem sboru diskutuje o budoucnosti.
Vlastně přesněji řečeno debata začala na téma: „Mladí ve sboru“.
Až později se (celkem logicky) původní téma přerodilo v debatu o budoucnosti celého sboru. Nakonec proč ne, když obě věci spolu bezesporu úzce souvisí.
Lidé se večer, v menším či větším počtu, několikrát sešli a diskutovali. Jednoho takového večera jsem byl účasten i já se svojí ženou.
Také nám není lhostejné, jak sbor bude žít v příštích letech a bude-li jeho život smysluplný.
Na každé debatě bylo přítomno 15-20 účastníků. Není to mnoho, ale ani málo.
Onoho večera (kdy jsem byl přítomen) opět znělo téma: „Obnova Horního sboru“ a „Mladí ve sboru“. Postupně se z řad účastníků setkání ozývaly návrhy, co by bylo dobré dělat, co nám ve sborovém životě schází, co by prospělo obnově a prohloubení zbožnosti. Zněly převážně jen samé dobré nápady a postřehy. Včetně toho, že se málo modlíme a chybí nám vroucí zbožnost. Jediné co jsem v jednotlivých diskusních příspěvcích postrádal, bylo rozhodnutí či návrh, co udělá ten či onen účastník debaty sám. A tak největší otazník zůstal zlověstně viset ve vzduchu! Kdo všechny ty nápady zrealizuje? Kdo to udělá? Kde ho najdeme? Kdo přiloží ruku k dílu? Řečeno slovy Bible: „Kdo nám půjde? Koho pošlu?“
Já osobně si nemyslím, že se málo modlíme. Spíše málo pracujeme. Je to jako ve vztahu rodičů a dětí (rozuměj, myslím vztah Pána Boha k nám a obráceně). Děti stále o něco prosí, žadoní. A rodiče jim jistě rádi vyhoví, pokud nejde o prosby nereálné nebo dokonce hloupé. Myslím, že já sám jsem svým dětem nikdy neřekl něco ve smyslu: „Málo prosíte. Musíte více prosit a častěji prosit a potom se nechám přesvědčit a splním vaše prosby!“. Spíše jsem řekl, že prosí špatně. Protože každý zodpovědný rodič, splnění přání svých dětí, logicky podmiňuje plněním jejich povinností. Musíte mít dobré známky ve škole, pořádek v hračkách, pomáhat mamince s úklidem, zkrátka přihlédneme k tomu, jak se chováte. Podvědomě vycházím z toho jako to kdysi chtěli moji rodiče po mě a mých sourozencích.
Ale každý z nás je jiný a vnímá věci jinak. Život ve sboru nevyjímaje. Jsou lidé, kteří naplno pracují, a můžete je vidět všude. Věnují se dětem, uspořádají víkendový pobyt, tábor, nebo akci pro děti či dorost. Jsou vzorem aktivity. Dále mezi sebou máme úředníky, kteří rádi schůzují a cítí se důležití. Jistě. Vždyť rozhodují o spoustě praktických a podstatných věcí. Kdy bude večeře Páně, komu propůjčíme kostel a kdo nám dodá plyn, vodu, elektřinu… Pak jsou tací, kteří se účastní všeho sborového dění. Vděčně z něj čerpají a někdy se, tu a tam, i oni nechají strhnout a aktivně se zapojí do práce ve sboru. A potom jsou tady (a vždy budou) i ti na okraji společenství. Je jim u nás dobře a konzumují dobré plody společného soužití. A někdy celá léta potrvá, než se z jejich řad rekrutují pilní pracovníci a sami se stanou aktivními. Zapojí se… budou z nich dokonce i tahouni dění.
A pak jsou zde také„věční“ konzumenti. Ti nikdy nebudou opravdovými tahouny. Vyskytují se jen tam kde je možno něco načerpat a sami ze sebe dávají jen tak akorát. Aby se nepředali. Mají své zájmy, své limity a pilně vyhledávají kde je něco, co je baví, zajímá a naplňuje. Pro život sboru nejsou nijak velikým přínosem. Snad jen v tom, že neustále (byť nevědomky) provokují. Nemyslí to zle. Naopak Jejich pohnutky bývají velmi ušlechtilé, ale výsledek je ten, že plují jen na okraji sborového života. Vždyť je přeci všude tolik akcí a možností nasávat dobré podněty. A říkají si: „Proč jen to v tom našem sboru nejde stejně tak dobře a kupředu?“.
Bláža Šourek (již zemřelý evangelický farář, opravdu zapálený a činný) kdysi řekl, že tento typ lidí je vlastně líný. Jen bere. Mnoho toho nedává.
A tak přemýšlím. Do které skupiny lidí patřím já? Církev přece není ani firma (kde dobrý vedoucí velí a rozděluje úkoly, aby všechny zapojil, a výsledek pak stojí především na něm a jeho schopnostech) ani zájmový kroužek, který sdružuje jednotlivce zapálené pro ten či onen obor. Církev je cosi víc.
Jsou zde obyčejní lidé, dělníci, inženýři i vědci, učitelé i žáci, učni, nevzdělanci a třeba též umělci. Chudí, bohatí, nemocní i zdraví, nešťastní a šťastní. Církev, to je zkrátka každý kdo uvěřil Ježíši a odevzdal se dobrovolně Bohu. Je to fascinující spolek kohokoliv. A ten „každý“ má svou hodnotu. A může (chce-li) přispět ke společnému soužití. Třeba tím, že vyrobí pomazánku pro členy Fusionu, upraví nástěnku, porovná židle v sále, zamete chodník u fary, shrabe zahradu, uspořádá opékání, nebo víkendovku, společné odpoledne s hrami, nebo jen laskavě naslouchá a pomáhá potřebným…
Vraťme se ale k hlavnímu tématu tohoto článku nadepsaného: „Příklady táhnou“.
Kdo způsobí, že ten či onen jedinec začne něco dělat? Mám za to, že jen a jen příklad, vzor. Někdo kdo toho původně pasivního jednotlivce inspiruje a strhne k následování. Slovo v souladu s činem. Konání v souladu s vyznáním. Tak je to. Věřte tomu! Příklady táhnou. Jen pasivní konzument čeká, že staršovstvo se postará, zařídí, zajistí a udělá… Ano ledacos může a má ovlivnit, ale aktivita je na každém z nás. Vím-li co by bylo dobré udělat, pak je to jen a jen na mě, abych se do toho pustil. Ne-li, nemám nárok si stěžovat! Vždycky budeme mít jen to, co společně uděláme. A dáme-li do toho maximum sil, pak není tak těžké očekávat Boží požehnání se slovy modlitby: „Pane, udělali jsme vše, co bylo v našich (omezených lidských) silách. Prosíme Tě, požehnej naší snaze.“
A já vám garantuji. Že náš Pán nám s velikou radostí požehná. Znám ho! Už mnohokrát jsme v minulosti takto spolupracovali.
Ivan Vodák
P.S. Jeden mladý bratr mi jednou po bohoslužbách, při nedělní debatě u kávy, řekl:
„Byl bych moc rád, kdyby u nás ve sboru vznikli třicátníci (ti okolo 30-ti let věku, kteří se pravidelně scházejí, sdružují, sdílejí a pomáhají si).
Moje odpověď byla jednoznačná. Máš, milý bratře, asi tři možnosti:
- Modlit se za tuto aktivitu, držet půsty, modlitební řetězce a s vírou čekat, že to Bůh uskuteční. Nebo také neuskuteční.
- Odejít jinam, do jiného společenství, kde to již funguje, a budeš moci čerpat.
- Nebo se zvednout ze židle a začít s touto aktivitou sám, tady, kde vidíš, že ti chybí.
Co uděláš?
