Není to dávno, co jsem na tomto místě napsal pár řádek o nevhodném nátlaku, který (byť s dobrým úmyslem) vyvíjejí někteří křesťané na své známé, kamarády či blízké, ve snaze je přivést k víře.
Někdo mimo církev by se dokonce mohl mylně domnívat, že je to projev fanatismu a podobně.
Uvědomil jsem si proto, že jsem tak vlastně nakousl citlivé téma. Téma, které nelze odbýt jen nějakým konstatováním či negativním příkladem.
Zaslouží si rozhodně víc naší pozornosti.
Úhlů pohledu může být, pochopitelně mnoho. Zvláště pak v tak citlivých otázkách jakou víra je. Stará moudrost, ne nadarmo, říká: „Sto lidí, sto názorů".
Proto ani já tyto své úvahy nevydávám za jakýsi výklad pravdy, ale chci se jen upřímně podělit se svými zkušenostmi a pohledy.
To první co mě napadlo je, že jsem si zavzpomínal, co mě osobně vlastně přivedlo k víře. Že by to byl jakýkoliv nátlak či agitace, si však nevzpomínám!
Ba právě naopak. Oba rodiče byli vychováni v katolických rodinách a tak i nás (své děti) vedli stejně. Dokonce si z dětství pamatuji, že pan farář docházel na základní školu vyučovat náboženství. Ovšem to bylo později komunistickým režimem zakázáno.
Doma nám, ale naši k důvodům proč a v co věřit, mnoho nepověděli. Snad ze strachu z perzekuce, snad, že byli sami vychováni jen v křesťanství z tradice. Dnes vím, že je to takový nešťastně polovičatý způsob víry. Přejímáte sice od svých předků mravní zásady vyplývající z desatera, ale osobní následování Krista chybí. Chybí tak i síla patřit ke společenské menšině.
Pak se toto polovičaté křesťanství stává opravdu jen jednou z mnoha ideologií (ideologie=soustava myšlenek, názorů, teorií i představ obvykle představující náhled na svět nebo společnost).
Nevěděl jsem jaký smysl má chození do kostela a před nevěřící většinou svých vrstevníků jsem se za to styděl. A protože jsem nechápal ani neporozuměl a opovrhoval onou polovičatostí, nebylo těžké se později přidat k těm, co pohrdají a vysmívají se.
Ovšem v přizpůsobování se svému okolí jsem také šťastný nebyl.
Bylo mi kolem sedmnácti let, když jsem se setkal s věřící mládeží. Zcela mě uchvátil jejich způsob chování. Nepotřebovali sprostá slova, alkohol ani cigarety k tomu, aby se dobře bavili. Ba co víc. Měli pochopení, dobré slovo i ochotu pomoci. Pro mě to byl objev nového, dosud nepoznaného světa. A tak mě nakonec přemohla láska a zájem.
Žádné přesvědčování ani agitace. Chtěl jsem být jako oni. Mým tajným přáním bylo patřit mezi ně. Být jedním z nich.
Tady je ovšem dlužno podotknout, že tím nechci vůbec říci, že by se lidé mimo víru nedokázali chovat slušně, nebo se jen nutně věnovali alkoholu či drogám a podobně. Zásadní rozdíl tkví v tom, že všechna lidská snažení, učení, ideologie i víry v „něco", končí smrtí. Ony mohou dokonce i mnoho dát, motivovat a zaměstnat lidskou pozornost třeba i celoživotně. Ale jen křesťanská víra má opodstatněný pohled až za horizont, za hrob.
Dnes vím, že kdyby šlo opravdu jen o lidské dílo, učení lidmi vymyšlené, záleželo by opravdu pouze na našich schopnostech přesvědčovat a získávat příznivce své víry.
Ale ono jde o větší věc. Jde o samotné Boží dílo na záchranu člověka. Jen je nutné pochopit, že Pán Bůh nestojí o to, aby nás lidi jakkoliv „lámal" a násilně přesvědčoval, či nás donucoval k víře.
Možná si také někdy říkáte: „Proč se nestane nějaký div, aby lidé pochopili, kdo je skutečným pánem světa?" Nemylme se. Stejně by se našla spousta pochybovačů, kteří by vše dokázali vysvětlit po svém.
V tom to není. Jsem přesvědčený, že jestli Bůh o něco opravdu stojí, tak je to, abychom pochopili a dobrovolně (svobodně) přijali jeho lásku a odpuštění.
Kdo moudrý by asi stál o poslušnost na základě síly, převahy (jak to dělají diktátoři), nebo pro oslnění zázrakem? Jak dlouho by nám víra na tomto základu vydržela? Je přeci kolem nás nekonečná řada zázraků a my už je ani nevnímáme. Copak celá příroda a její fungování není zázrak?
A jde-li nám o divy jako je např. chůze po vodě či proměna vody ve víno, ani to by mnohé nepřesvědčilo. Také marnotratný syn musel nejprve ve světě „narazit", aby pochopil, že nejlépe to s ním myslel vlastní otec.
Sám mám dva syny a ani za mák by mě netěšila jejich odevzdanost a poslušnost pramenící jen z jejich strachu, nebo z oslnění mou silou či nadvládou. Jsem šťastný když oni ví, že jsem přísný proto, že je mám rád. Proto, abych je ochránil.
Jen škoda, že jsou lidé, které ani láska nezlomí a nepřesvědčí. To je rovněž realita. Nic to ovšem nemění na faktu, že cesta lásky je ta jediná správná.
Neříkám, že vždycky a stoprocentně účinná. To proto, že každému dává svobodu volby.
Můžeme se rozhodnout pro nebo také proti. Pro život s nadějí nebo bez naděje končící v hrobě.
Tato svoboda volby byla dána nám a tak ji musíme dopřát i ostatním.
Jak jen to jde nejlépe, svědčit svým životem a potom i slovem. A věřit, že Bůh se ke své práci přizná. A on se věru přiznává. Já jsem to zažil. Ale o tom třeba zase až někdy příště.
Ivan.
