Vám, členům sboru!
Jak mnozí již ví, dne 26.6. 2014 jsem oznámil svou rezignaci na člena staršovstva našeho sboru (tedy Horního sboru ČCE ve Vsetíně). Vzdal jsem se tím funkce, kterou je možno zastávat jen díky dostatečnému počtu Vašich hlasů. A proto také cítím potřebu svůj krok vysvětlit a vlastně se tímto i svým voličům omluvit.
Spolupodílet se na vedení sboru je velkou ctí i zodpovědností zároveň. Mimo otázky duchovní
souvisí se životem sboru také neodmyslitelně i problémy technické. Bojím se však, že není úplně správné pokud pro jedno opomineme to druhé. A to je to, v čem jsem zklamaný. Že starosti o finance a chod společenství zastiňují péči o jednotlivce a sebe navzájem.
Přemýšlím co je na vině tohoto stavu. Mezi jiným možná také skutečnost, že s nevyhnutelným přerodem církve v instituci se nelze, při její správě, ubránit určitému riziku byrokracie. Rovněž víme, že práce je mnoho a lidí ochotných věnovat svůj čas, už méně. Bojím se však, že jednou z možností vzniku zmíněného problému je také to, že křesťanství se nám stalo jen jakousi kulturou. Máme své společenství, své obřady a aktivity. Jsme spokojeni když všechno funguje. Farář hezky káže, děti se konfirmují a křtí, kostelník nádherně zdobí kostel a uklízí, vychází sborový časopis, konají se užitečné sbírky, pořádáme tábory a kempy. Hospodář vymění kapající kohoutek, poseká trávu, opraví sekačku. Pro samou starost o chod sboru se spokojujeme „pouze" s tím, že sborový život udržujeme v chodu. Zaplatíme faráře a pracovníky, provedeme odvody peněz do ústředí, uhradíme vodné a stočné, plyn, světlo i teplo, zajistíme bohoslužby a chod kostela.
Členové vedení obětují svůj volný čas, pravidelně a zodpovědně se schází. Řeší finanční problémy, došlou sborovou poštu, pronájem kostela či sborových prostor, zahradu, kanceláře a jejich využívání sborovými aktivitami, organizaci bohoslužeb, práci kazatelů, žádosti od členů sboru i ty došlé z venku, spolupráci s jinými sbory, akce, vedení aktivit… a tak dále a tak dále. Není toho právě málo. A přece…
Starostí kolem správy sboru i administrativy je tolik, že na ostatní už nezbývá čas ani prostor. Zabývat se duchovním stavem jednotlivců spolu se vztahy a problémy svými stejně jako i našich blízkých. Působí tento přístup snad tradiční názor evangelíků, že víra a vztah k Bohu je vnitřní, důvěrnou záležitostí jednotlivce do čehož ostatním snad ani nic není? A nebo se bojíme ony problémy a rány otevírat, protože si s nimi ve skutečnosti vůbec nevíme rady? Rozpadají se křesťanská manželství, naše děti (podezřele často) nejdou cestou víry, členů ubývá, noví lidé nepřicházejí. A to i když toho děláme tolik, tolik, tolik.
V podvědomí se mi ozývá nevyslovená otázka : „Co vlastně ještě chceš?" Ale odpovědět si musí každý sám. Já toužím po větší otevřenosti. Toužím po tom, aby nade vším tím důležitým převládal zájem o člověka jako o jednotlivce. Copak jsme sborem jen dokonalých a bezproblémových lidí? Ani nevíme čím ten či onen vedle nás žije. Co jej trápí, bolí. S čím potřebuje pomoc. A nebo nám pokulhávají naše vlastní osobní vztahy ve vlastních rodinách a zvládat ještě problémy kolem už vlastně objektivně nemáme sílu ani chuť ? Často slýchám hovořit o sboru jako o naší druhé rodině, ale doma většinou známe své vzájemné problémy. Společenství je tu pro to, abychom se svěřili jeden druhému a abychom si poponesli svá životní břemena navzájem. Nebo jsme si doma stejně vzdáleni jako ve sboru? Rodiče nerozumí dětem a děti nechápou starší generaci. Ve sboru nám pak stačí když nalézáme jen trošku toho společenského vyžití.
Nezastávám názor, že staršovstvo musí nutně řešit problém každého z několika set členů. Ale nakonec proč ne, když my ostatní budeme ochotni o svých bolestech komunikovat se svými nejbližšími spolukřesťany, a některé se poté dostanou až na stůl našich staršováků k modlitbám a společnému úsilí hledat pomoc. Kladu si v této chvíli stejné otázky jako možná i vy. Ale neptám se jako ten, který má v rukávu recept na to co a jak má být. Jen mám své vnímání stavu věcí, které mi říká, že něco by mohlo být jinak než je. Už také více rozumím těm, kteří v současnosti, v našem sboru, volají po revizi našeho osobního vztahu k Bohu. Pokud tento vztah bude zdravý, začne se uzdravovat i to ostatní.
Považuji se spíše za technicky založeného a vidím proto své místo ve společenství, na poli údržby, oprav a péče o sborový majetek. V tom jsem se snažil pomáhat dosud a chci tak činit i nadále. Ať už jsem presbyterem nebo ne. K tomu (a to prosím za odpuštění a bez urážky), nepotřebuji dlouhé, úmorné a vyčerpávající noční schůzování. Nač poskytnout finance, nač ne, vymalovat sborák, nevymalovat, zmladit zahradu, nechat ji zanedbanou, povolit na ní mládeži táboráky, nepovolit, vysluhovat večeři Páně jednou nebo dvakrát, při konfirmaci nebo po ní, obcházet papírové členy sboru, neobcházet, obeslat dopisem, neobeslat….
Navzdory všemu řečenému si dovolím poděkovat všem kteří, jak věřím, dělají co umí. Jsou ochotni pracovat pro sbor upřímně a obětavě, nečekajíc na časnou odměnu či uznání, v naději v živého Boha, Jeho spásu a z lásky k němu a k lidem.
V lásce Kristově zůstávající Ivan Vodák.
