Milí čtenáři!
K napsání tohoto mého příspěvku mne přivedla (relativně) nízká pohnutka.
Vysvětlím…
Již v minulosti jsem relativně často přispíval na stránky našeho sboru (naší církve rozuměj) různými zamyšleními.
Tyto se týkaly mé bezbožnosti, následné víry, selhávání, hledání a podobně.
Časem jsem ovšem zároveň vyčerpal témata a s nimi i chuť psát . Nic totiž nebylo vymyšleno. Jen jsem opisoval svůj život a ten,žel, není neomezený.
Ani co se týká prožitků. A také jsem neměl žádné odezvy (ani kladné ani záporné). Nabyl jsem tedy dojmu, že mé psaní je jen ztrátou času. Nikdo přeci nedělá rád práci, která je zbytečná.
Nebo snad ano?
Až po několika letech mi jeden člověk (kterého si vážím) řekl: „Je to škoda, že už nepíšeš. Hodně lidí tvé příspěvky četlo a zajímalo.“ A tak jsem pod vlivem této výzvy zapřemýšlel a rozhodl se zase napsat pár vět. Svůj dnešní příspěvek jsem nazval:
„Jiný Pán.“
Jak je známo, máme v naší zemi přímou volbu prezidenta. Když jsem poprvé měl (před pár lety) možnost jít vhodit do volební urny svůj hlas vybranému kandidátovi na post prezidenta ČR, byl jsem upřímně zděšen.
Jeden byl kompletně potetovaný (byť to ještě nemusí nutně znamenat, že je to zlý člověk), druhým byla ambiciózní novinářka, třetím slušný, ale spící stařík, čtvrtým podnikatel v cestovním ruchu….
Byl jsem tou (promiňte) bídnou „nabídkou“ velmi.zklamán. Nakonec jsem svůj hlas dal přestárlému aristokratovi, kterého kdysi komunisté vyhnali z naší republiky když před tím jeho rodičům zabavili všechen majetek. A tento člověk, bez zjevného důvodu, zůstal hrdým Čechem. Dopadlo to tak, že byl zvolen pan Zeman.
Strach z „rakušáka“ na kterého nebyl problém naházet trochu špíny, udělal (u běžného občana spoléhajícího na pravdivé informování médii) své.
Dnes se situace opakovala. Jen kandidáti byli o řád lepší.
Řečeno ve zkratce, doktor medicíny, dále bývalý diplomat, kterému zemřelo dlouho opečovávané dítě, vědec, a několik dalších.
Jen strach z rakušáka pominul, a lstivě oblékl kabát strachu z migrantů. Nejvážnější kandidát na úřad prezidenta, ohrožující toho současného, prý chce do země přivést hordu jinověrců. A to na ateistickou většinu občanů v naší zemi zabralo.
A tak je pro nás lépe ať „na hradě sedí“ vulgární, arogantní sebestředný opilec s pochybnými sympatiemi k zemi, která nás celá desetiletí okupovala, než někdo o kom toho moc nevíme…
Opět jsem byl zklamán. To zklamání nad úrovní chování staronové hlavy státu mrzí, bolí a trápí. Ale jen do chvíle než jsem si (jako křesťan) uvědomil, že já mám jiného Pána. Pána všech Pánů.
Pána těch, kteří stejně mohou vládnout jen s Božím dopuštěním. Nad životem a smrtí nevládne žádný člověk. Ani prezident bez ohledu na počet získaných hlasů. A těch rozhodujících bylo vlastně „jen“ pár.
A to je přece pozitivní vědomí. Co říkáte? Všem kdo jsme výsledkem letošních prezidentských voleb zklamáni by to mělo znít v srdcích. A ti co jsou spokojeni vzkazuji nechť přemýšlejí. Koho se máme podle Písem bát? Toho co hubí tělo? Nebo toho co může zatratit i duši. Komu patříme? Komu sloužíme? A konečně jaké hodnoty vyznáváme?
Navzdory tomu, že je smutné kam směřuje naše Evropa, původně, rozkvetlá na křesťanských základech.
Historie se prapodivně stále opakuje. Budu-li parafrázovat Bibli tak se dá říci, že i dnes dav volá: „Barabáše! Propusť nám Barabáše! Toho druhého ukřižuj!“
Závěrem si dovolím uvést ještě jednu parafrázi Bible. Kdo má hlavu k přemýšlení, tak přemýšlej!
Ať už je „na hradě“ ten nebo onen, stejně je pro mne a moji budoucnost důležité jenom to, jak žiji já a co dobrého v tom krátkém čase svého života vykonám. Ať už pro společnost, nebo pro bližního svého.
Váš v Krista Ježíše věřící a na Boží milosrdenství spoléhající, Ivan Vodák.
Pozn. Tento článek vyjadřuje pouze a jenom osobní názor a cítění autora a nikoliv církve, nebo její části (na příklad sboru) a podobně.
