Ač název tohoto příspěvku evokuje cosi nadpozemského, vzletného či nadpřirozeného, týká se věci nadmíru pozemské a všední. Jde o každoroční prázdninový tábor pro děti, jehož příprav ve Stříteži jsem se, spolu s ostatními, zúčastnil již několikrát v řadě za sebou. Dlužno říci, že letos stavba proběhla opravdu hladce a rychle. A nebylo to způsobeno návalem ochotníků ani snad menším objemem práce, který bývá vždy téměř stejný. Ba vlastně letos to bylo horší. Bez těžké techniky by tábor vypadal spíše jako rumiště. Majitel louky totiž nechal kolem tábořiště navézt několik nákladních aut kamení, betonu a jiné suti, pro zpevnění břehů potoka obtékajícího tábořiště. Ten totiž táborníky v minulosti již mnohokrát ohrožoval velkou vodou vylévající se z nízkých břehů. Materiál, vážící desítky tun, však nebylo reálné zpracovat ručně. Štěstí(?), že se našel ochotný a schopný člověk (pan Mikulík), který vše úžasným způsobem a na vlastní náklady urovnal, rozvezl a zpracoval. Mám za to, že práce také rychle ubývala i díky rutině brigádníků kteří pomáhají pravidelně a hlavně díky mládeži, která se zhostila samotné stavby stanů i dalších prací, opravdu s vervou a velkým nasazením. Uvědomuji si, že ne každý má pro podobnou činnost sílu, chuť či pochopení, ne každý má také potřebné schopnosti a čas. Ten kdo pomáhat chce si ovšem příležitost najde. Platí to obecně. A tak jeden staví tábor, jiný slouží slovem, další prací s dětmi, úklidem sborového domu, kostela a tak dále a tak dále. Jedni tábor postaví, jiní zbourají (v tom horším případě jsou to titíž) a potom jsou tu ti, kteří tábořiště „zabydlí", oživí a tráví tady s dětmi určitý čas čtyřiadvacet hodin denně. Dávno před tím než se děti sjedou ze svých domovů, však přemýšlejí (rozuměj organizátoři) o programu. To proto, aby vůbec nějaký byl a byl smysluplný, zajímavý, zábavný, poučný a také trošku napínavý.
Tentokrát se vedoucí zaměřili na tematiku z oblasti sci-fi. Nechali se inspirovat filmem z roku 1994 a následnými seriály, které se zabývají něčím co člověka vždy lákalo a láká. Představou meziplanetárního a mezigalaktického cestování. A právě takové cestování umožňuje tzv. hvězdná brána. Jde o zařízení kruhového tvaru ze supravodivého materiálu. Bran je mnoho a jsou rozesety různě ve vesmíru. Ta z naší galaxie váží okolo 30-ti tun. Sestrojili ji přibližně před deseti až jedenácti miliony let, členové rasy zvané Antikové. Při průchodu aktivovanou branou jsou předměty nebo živé organismy molekulárně rozloženy a odeslány červí dírou do brány cílové (na jiné planetě) kde jsou opět zhmotněny. Příznivcům tohoto žánru jistě není potřeba věc vysvětlovat a laikům to snad ve zkratce postačí. Ještě je snad důležité vědět, že k aktivaci brány výchozí i cílové je potřeba znát správnou adresu. Tuto adresu tvoří šest symbolů. Sedmý přísluší planetě výchozí. Zadáním adresy se ovládají zámky (tak zvané chevrony) umístěné po obvodu brány. Máme-li tedy funkční bránu je o pestrý táborový program dokonale postaráno. Denně se mohou pořádat dobrodružné výpravy za poznáním a to ne jen po okolí tábořiště, ale i na jiné planety. Mít tak o několik desítek let méně, nic jiného bych si nepřál, než trávit prázdninové dny podobným způsobem.
Předpokladem je ovšem mít onu fungující bránu. Já jsem se do její stavby, na žádost Lenky a Standy Mikulíkových, pustil. Stavba tábora mi proti tomu připadala jako „brnkačka". Navzdory vypoceným litrům vody, únavě, špíně a neplacenému volnu či obětované dovolené. Ale vážně. Postavit maketu brány byla pro mne velká výzva. Zvláště když zastávám názor, že při pořádání táborů, nejde jen o hlídání dětí, které mají spoustu volného času a je jim proto potřeba vymyslet zábavu, v duchu hesla : „Kdo si hraje nezlobí!". V podobných aktivitách vidím jednu z možností jak podpořit dobrou věc. Tou je výchova mladé generace. A proto že, zhruba před pětadvaceti lety, jsem zkusil dělat vedoucího na podobném táboře pro děti, dobře rozumím tomu, jak je důležité mít pečlivě připravený program i potřebné rekvizity. Nikde neplatí více než zde, že důkladná příprava je klíčem k úspěchu. A takový dobře vedený a připravený tábor dětem mnoho užitečného přinese. O tom jsem hluboce přesvědčen.
První nápad, jak vyrobit bránu s pohyblivými symboly jednotlivých souhvězdí, spočíval ve využití mechanizmu používaného u posuvných dveří. Bylo jen potřeba nechat stočit ocelový profil do potřebného průměru. Ten měl být tak velký, aby jejím středem prošly nejen děti, ale i dospělí. Praktická zkouška však ukázala, že kruh vytvořený tímto způsobem není dostatečně přesný a pojezdová kolečka budou zadrhávat. Další volba tak padla na dřevo. Kde však vzít desky potřebných rozměrů, aby bylo možné vyřezat mezikruží o průměru blížícím se rozměru tří metrů? Běžně jsou dostupné formáty dřevotřískových desek 125×250 cm a tak bylo jasné, že potřebné rozměry bude nutné vytvořit slepením mezikruží z několika dílů. Oba synové jsou absolventy strojní průmyslovky a mladší Jirka dnes i VUT Brno. Proto nebylo problémem vytvořit počítačový model s výpočtem rozměrů a úhlů jednotlivých dílů na které se základní formáty rozřežou, slepí se ve velký mnohoúhelník, který už postačí pro vytvoření potřebného mezikruží. A z něj pak bude možné vyřezat a slepit jednotlivé díly brány. Dále už myslím nemá smysl zabíhat do větších podrobností a kroků směřujících k vyrobení fungující hvězdné brány. Stačilo jen vyřešit jak a čím zajistit její otáčení, odemykání a zamykání hlavního zámku, svícení a zhasínání zámků zamčených či odemčených, sestrojit nástupní rampy a vlastní stojan brány a dalších několik maličkostí. To vše s modlitbou, aby věc posloužila dobré věci, pokud se vůbec podaří. Však také mnoho nechybělo a brána by nesvítila. Osazena celkem sto pěti červenými LED diodami potřebovala zdroj určitého napětí. Jeden elektrikář selhal, ale jako zázrakem se našel jiný. Tento obětavec v poslední den před termínem předání hvězdné brány, krok za krokem odstraňoval neustále se vyskytující závady a dlouho do noci osvětlení zapojoval. Když se dozvěděl o účelu její výroby odmítl pracovat za peníze a nenechal si ani proplatit materiál, který přinesl. Pokud je mi známo, věřící člověk to není… Možná si někdo pomyslí zda tolik námahy a úsilí má vůbec smysl vynakládat pro desetidenní letní tábor. Stejně tak by se ovšem mohli ptát i vedoucí, kteří týdny či měsíce předem přemýšlejí nad programy jednotlivých dnů, vymýšlejí scénáře a chystají pomůcky. My jsme (a každý kdo jakkoliv pomáhá) vlastně jen následovníky všech našich předchůdců kteří podobné akce připravovali po generace zpět a umožnili mnohým z nás prožívat nezapomenutelné chvíle u táborových ohňů a při prázdninových hrách. A oni tehdy, stejně jako my dnes, to dělali s vírou, že to má hlubší smysl. A ještě o jednu zkušenost bych se rád rozdělil. Množství modliteb za úspěch při výrobě hvězdné brány jako by nemělo vliv na množství potíží průběžně se vyskytujících. A přece jsem věděl, že snadný a lacino dosažený výsledek by neznamenal větší požehnání. Je to zvláštní tajemství víry, která bojuje, nevzdává se a doufá do posledního dechu. Kdosi řekl, že víra která nic nestojí také za nic nestojí. A to je myšlenka která mě provází celý život. Jen tu víru nesmíme nechat skomírat a lenivět. Může se pak snadno stát, že vyčpí jako levný parfém a náš život se stane nemasným, neslaným. Něco podobného jsem také prožil a jsem vděčný, že dnes už je to za mnou. Slovy Písma řečeno (Mat.5,13) : „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali."
