obrazek - Cesta z pasti.

Cesta z pasti.

Nedávno jsem si přečetl zajímavý rozhovor publikovaný pod názvem „Cesta z pasti ještě existuje", v Magazínu Zlínského kraje.
A přiznám se, že v záplavě nepřeberného množství bulváru zahrnujícím nás nechutnými pikantnostmi ze soukromí veřejně známých osobností a umělců, na mě, zmíněný článek, zapůsobil jako balzám.
A to navzdory tomu, že se nezabývá ničím jiným než, dnes tak skloňovanou, krizí.

Jde totiž o slovo moudrého člověka, které si vás získá svou pravdivostí a neokázalou přímočarostí. Pokud budu mluvit za sebe, jsem dnes přesycen (promiňte mi ten výraz) žvásty a bláboly valící se na nás jako vlna tsunami z převážné většiny sdělovacích prostředků.
Reklamy ani televizní pořady nijak nešetří superlativy vykřikovanými takovou silou, jako by existovala přímá úměra mezi decibely a jejich pravdivostí.
A já jsem z toho již unaven.
To proto, že je tak vzácné slyšet slovo pravdivé, moudré, které se vám nesnaží vypálit nesmazatelnou stopu do vašeho mozku. Ale pravdivě a jednoduše vystihuje pravý stav věci.
Právě tak jak to v skrytu duše vnímáte a cítíte vy sami.

Zmíněný článek hovoří o nově vydané knize Karla Chrastiny s názvem : „Přežije Západ svůj úspěch?" . Jde o autora, který se narodil (roku 1943) a žije ve Zlíně.
Tento sociolog, pedagog a publicista studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci český jazyka a dějiny (získal doktorát), a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, sociologii a filozofii.

Dovolím si nyní uvést krátký citát z onoho rozhovoru :

„Chcete čtenářům ukázat, že třeba ještě existuje nějaká cesta z „pasti", o níž se zmiňuje podtitul publikace?
Cesta z pasti, do které se Západ dostal vlastní vinou – tedy být úspěšný za každou cenu, i za cenu ztráty duše, existuje. Lidé si však většinou neuvědomují, že stav je více než vážný. V návalu všedních starostí a konzumní kultury si neuvědomujeme, že jsme dosáhli prahu, po jehož překročení už nemusí být cesta zpátky. Hlásím se k filozofii transmodernismu, což je životní orientace, která leží na rozhraní vědy, umění a duchovnosti. Stejně smýšlející lidé jsou kulturně kreativní, mají hodně námětů pro to, aby se svět dostal do harmoničtějšího stavu a měl naději přirozeněji žít. Svět je potrhlý, splašený, cítíme se v něm cizí, duchovně vyprahlí a nespokojení. Jestliže si uvědomíme, že od pádu do propasti nás dělí poslední krok, je to první podmínka k záchraně. Jestli ji nevyužijeme, nemáme jako celek právo na další život a budeme muset uvolnit místo odvážnějším a odhodlanějším kulturám, které nás vystřídají, aniž bychom předali našim následovníkům zkušenosti, které jsme za dlouhá staletí nashromáždili nebo převzali od předků.
Bůh ani příroda nemají žádný důvod chránit společnosti, které přestávají mít chuť žít.
Cesta z tohoto marasmu vede přes návrat k původním hodnotám, s nimiž jsme se dlouho identifikovali a jimiž jsou křesťanská morálka, nekradení, nelhaní, úcta k životu, soudržné mezilidské vztahy, společenský pluralismus, nesobecký individualismus, vláda zákona a existence dělby moci, tedy kontrola a podíl občanské společnosti, aby nám nevládla hrstka sobců, kteří to myslí dobře jen sami se sebou."
Tolik citát.

I já si myslím, že nejsme (myšleno západní civilizace) v krizi ekonomické, ale spíše mravní a morální . A nebo, že ta jmenovaná jako druhá, je pravou a původní příčinou té, kterou nazýváme krizí ekonomickou. Podobný názor vyslovil, už dávno, podnikatel Baťa.
Namítnete možná: „Když není co jíst, kde nebo za co bydlet a co si oblékat, jak by to mohlo souviset s krizí morální ?
Ano, ale my tady v Evropě co jíst máme, bydlet je kde i co si obléknout. Ba spíše naopak. Všeho je nadbytek.
Kručí někomu v břiše nebo má třeba pouze jedny šaty na celý rok ?
Ale ano. Je jisté, že mimo bídu a chudobu absolutní (kdy člověk prostě bez pomoci umírá hladem či na běžné nemoci) známe i chudobu relativní. Tak se může cítit chudým třeba ten z nás, který nemá prostředky na koupi nového auta, bytu či stavbu domu, nebo na dovolenou v cizině. Také jsou lidé bez práce a sotva pokryjí své životní náklady.
Jsou takzvaně sociálně slabší skupiny lidí, ale těm naše společnost pomáhá. Často některým dává více než doopravdy potřebují k holému přežití. A tak „náš český" sociálně slabý by docela klidně mohl být třeba někde v Africe boháčem.
Problém je v tom, že se neustále zvyšují naše nároky.
Společnost (kterou tvoří pochopitelně jednotliví lidé) se žene za stále většími zisky a pod heslem „účel světí prostředky" se ve své honbě, nezastaví téměř vůbec před ničím. Čistý zisk se stal bohem a mnozí mu slouží hlava nehlava, ber kde ber.
Proto také žijeme v době kdy potraviny jsou často více pouhými chemikáliemi než přirozeným jídlem a pitím, hračky pro děti obsahují jedovaté a nebezpečné látky, kupujeme boty které se rozpadnou po prvních krocích, nebo jsou nám nabízeny, tak zvaně, výhodné půjčky a finanční produkty, které nás v konečném důsledku ožebračí a ty jenž nejsou finančně gramotní i připraví o zbytek toho co ještě mají
Je jen naprostou vzácností když se zaměstnavatel zajímá o spokojenost svých zaměstnanců. A stejnou vzácností je, když zaměstnanci za svého zaměstnavatele dýchají. Ti první se snaží vytěžit z práce těch které zaměstnávají co se dá a ti druzí jim to vrací tím, že dělají jen co je nejnutnější a někdy ani to ne, aniž se chci dotknout těch poctivých.
Obecně je vždy rozhodující a směrodatný zisk a jen zcela vzácně hrdost na dobře odvedenou práci či zdravá pýcha na bezvadný produkt nebo výrobek.
Ekonomové se jistě nad těmito slovy pohorší, ale i oni by měli vědět, že všechno musí mít své hranice.
A jak se to vše týká přímo mne ? Přemýšlím o tom a myslím, že budu-li mít více peněz a ještě větší příjmy, do žaludku mi už více nevejde. Ani šatů a bot nespotřebuji více, aniž by to bylo plýtváním.
A tak si jen snad budu kupovat více věcí, užívat dovolené, jezdit v ještě dražších autech. Trh toho přeci tolik nabízí a denně bojuje o mou přízeň.
Ovšem je zcela jasné, že čím budu dravější, tím spíše předběhnu ostatní. A ti ať už díky nemoci, věku, schopnostem a vzdělání či pro cokoli jiného budou zůstávat pozadu. Nechci však ani říct, že člověk by se měl spokojit s čímkoli, sednout si „na zadek" a o nic neusilovat. A o tom vlastně hovoří i výše citovaný článek.

Jeden můj známý mi kdysi řekl, když jsme probírali neutěšenou situaci s morálkou ve společnosti a politice zvláště, výstižný postřeh. Doslova cituji : „Pane Vodák já vám řeknu jak to je. Já sice nejsem věřící, ale lidé jsou takoví, protože se nebojí Boha !" . Konec citátu.
Všichni jistě vnímáme, že uhodil hřebík na hlavičku . Jen si k tomu dovolím malou poznámku. Totiž, že bát se Boha znamená jej ctít a poslouchat. Pokud každý člověk bude důsledně dodržovat „Desatero" pak už mnoho dalších zákonů být nemusí.
Tak do toho pojďme každý u sebe. Jen tak může být naše společnost lepší a my budeme dělat čest tomu jemuž jsme uvěřili a jehož jméno nosíme.

Pane,
prosíme ochraň nás od toho, abychom byli zaslepeni a scházeli z Tvé cesty za pomíjivými věcmi. Pomoz nám vždy si včas uvědomovat co je v životě důležité. Otevírej nám oči, abychom viděli, že je mnoho těch, co se zdaleka nemají tak dobře jako my. A těm kterým je opravdu zle ukaž, že Ty máš řešení pro každého z nás, byť by to bylo z lidského pohledu zcela nemožné.
Ivan Vodák.