Zaujal neboli lépe vyprovokoval mě k přemýšlení níže zkopírovaný text (odpověď na otázku ohledně budoucnosti církve ve světle statistických čísel) z knihy o Miloši Rejchrtovi (Štěpán Hájek, Michal Plzák: Miloš Rejchrt – O něco svobodnější – rozhovory, nakl. Kalich Praha 2002, 423 str.) Je to trvzení staré 10 let (v některých bodech tedy už posunuté, jiné), ale přece se ptám: Vydala se naše církev evangelická dobrým směrem? A co ten poloviční pokles členů naší církve při sčítání lidu 2011?
Ohledně budoucnosti církve ve světle statistických čísel, podle kterých to s církví vypadá dost bledě, říká Miloš Rejchrt (tvrzení staré 10 let): „Na brzký pohřeb to nevypadá, ona ta církev má i nějaké docela mladistvé rysy. Ba je po ní i poptávka, ne moc prvoplánová. Touha po církvi jako společenství lidí, kde si můžu srovnat svoje vztahy ke světu, k lidem, k sobě, ta tady je. Odkud a kam jdu, kdo jsem, v co mohu doufat – pokud se budou lidi takhle ptát, tak se ptají po církvi. Pokud tuhle poptávku dokážeme rozeznat, církev by ještě nemusela pracovat na svém pohřbu, ba i ze své regenerace by se mohla těšit. Před časem jsme měli dojem, že evangelictví je vázáno na tradiční a mizející životní styl, ale ono se ukazuje, že to tak úplně není. Model patriarchální rodiny se zhroutil, najednou je rozvodovost i v církvi, prolézá i do farářských rodin. Byly časy, kdy jsem si myslel, že vazba na tradiční modely je mnohem silnější. Překvapilo mě, jak církev zvládá nápor sexuální revoluce, aniž s ním jde do čelního střetu – v církvi žijí svobodné matky, a druhové a družky… Nemáme ještě homosexuální páry (aspoň ne veřejně), ale na to ještě může dojít, naše církev má dost vyvinutou schopnost absorbovat ducha doby. Zákonictví se tolik neobjevuje, už se proti němu nemusí tolik kázat, což znamená, že církev na něm nebyla vystavěná. Nějak i sebezáchovně cítíme, že budoucnost církve není v tom, že bude lidi seřvávat, jak se to nemožně chovají, a zvlášť ta dnešní mládež, ale v tom, že bude nabízet střechu a prostředí lidem, kteří se ptají, co mám činit, abych byl spasen. Takhle si to my smíme a máme přeložit, když lidé touží po životě, který by byl víc než momentální prožitek, víc než konzum slastí, víc než seberealizace, víc než vyžívání se ve vlastní výkonnosti. Takoví lidé jsou i dnes, menšina sice, ale přece dost. Takoví ti alternativní, zvlášť ti nenápadně, tiše alternativní. Však máme slušnou řádku konvertitů, kteří dosvědčují, že evangelická církev je pro tyto lidi vhodným životním prostředím a že na ní oceňují její antiautoritativnost, respekt ke svobodě druhého."
Co si o tom myslíte a jak to vidíte Vy?
