Recenze knihy:
Jan Heller: Bůh sestupující, Pokus o christologii Starého zákona, nakl. Kalich Praha 1994, 159 str.
Vypravoval: Pavel Kotrla (knihu lze u něho zapůjčit)
Prof. ThDr. Jan Heller (22.4.1925 – 15.1.2008). Narozen v Plzni, studoval filosofii a teologii v Praze a Basileji, od r. 1950 působil na tehdejší Komenského bohoslovecké fakultě nejprve jako lektor hebrejštiny, posléze jako docent religionistiky, od r. 1977 pak jako profesor Starého zákona. Podílel se na vzniku Českého ekumenického překladu Bible, je autorem řady odborných prací, jak z oboru religionistiky, v níž se zaměřoval na náboženství starověku, tak ze starozákonní biblistiky.
Proč autor píše o Bohu sestupujícím? To proto, že poselství o Bohu, který se sklání, dokonce sestupuje k člověku, považuje za to hlavní, co jako červená nit prochází celou biblí a nejzřetelněji a nejhlouběji spojuje Starý a Nový zákon. A právě tím se bible liší od jiných posvátných knih, které lidem většinou radí, jak se buď dostat, či vyšplhat do nebe k Bohu, či k bohům, nebo jak si zařídit nebe na zemi, třeba jen v lidském nitru (str. 7).
Proč o tom píšu já? Protože se chci podělit o myšlenku, která mě napadla při čtení této knihy. A to vypíchnout body, které by mohly zaujmout a povzbudit k hlubšímu hledaní Boha, mé nevěřící vrstevníky. Vnímám totiž, že pro čtenáře křesťany, už byla tato problematika shrnuta v Hellerově knize. To ostatně tvrdí i sám autor v předmluvě, když píše: „Chtěl jsem o tom napsat knihu srozumitelnou a prostou. Nechci proto čtenáře obtěžovat únavným výčtem co, kde a kdy už bylo k tomuto tématu napsáno. Pokusím se spíše utřídit především naši domácí vykladačskou tradici, v lecčem skutečně pozoruhodnou, shrnout výtěžky vlastní práce a pak předložit to hlavní a nejpodstatnější." (str. 7).
První nástin dané problematiky můžeme najít v úvodu (str. 9). Spor o to, zdali a jak ukazuje Starý zákon ke Kristu, se vede už téměř dva tisíce let. Jaká jsou tedy základní stanoviska?
Starý zákon je svatá kniha židovské církve. A ta ovšem popírá, že by Ježíš byl Pomazaný, řecky Kristus, hebrejsky Mesiáš, o jehož příchodu se zmiňuje několik míst jmenovitě v prorockých spisech Starého zákona. Proč to židé popírají? Trvají na tom, že pravý Mesiáš napraví všecky věci na světě ihned při svém příchodu. A to Ježíš neudělal. Takže židé drží Starý zákon, ale odmítají Ježíše jako Mesiáše či Krista (str. 9).
Už od starověku se však vyskytoval také názor, že je třeba držet Ježíše, ale Starý zákon odmítnout. Prvním významným zastáncem tohoto názoru byl Markion. Stejné stanovisko zastávali ale i někteří liberální bohoslovci na přelomu 19. a 20. století, kteří jmenovitě v Německu tak významně připravili půdu nacistickému antisemitismu (str. 9).
Uznáváme-li naproti tomu, že Starý zákon a Ježíš Kristus patří dohromady, vyvstává otázka – jak? Snad jen tak, že přišel, aby Zákon naplnil, jak píše Evangelista Matouš. Jenže vztahy mezi Starým a Novým zákonem jsou složité a mnohotvárné. Zřetelně se to ukázalo zejména tehdy, když se pozdější křesťanští bohoslovci pokoušeli vytvořit z míst, kde Nový zákon cituje Starý, určitý systém a v něm mít Ježíše Krista jako v krabičce (str. 9-10).
Pro začátek musíme vyjít z toho, že Bůh je a že jedná (Židům 11,6) (str. 12). To je základní předpoklad Hellerovy knihy, jak on říká: „Bez tohoto východiska nelze napsat žádnou biblickou teologii ani se pokusit o starozákonní christologii." (str. 12). Vyvstává však další otázka – Jak Bůh jedná? Někteří odpovídají – Tak, že lidem něco přikazuje a čeká, že ho budou poslouchat. V bibli prý jde především o etiku, o morálku, o mravnost, o soubor směrnic pro člověka i církev, o souhrn toho, co od nás Bůh očekává. To je slyšet dost často i dnes. A říkali to kdysi už farizeové a zákoníci. A ti přece bibli, či přesněji Starému zákonu, nějak rozuměli! Žel jen málokteří byli tak důslední, aby si ověřili a nahlédli, že Boží nároky nelze splnit (str. 12).
Jako jediná schůdná cesta se totiž jeví jiná možnost: vidět v bibli především zprávu o tom, co Bůh sám pro nás udělal a dodnes dělá, ne co my děláme pro něho. To základní, co říká Starý i Nový zákon, je: Bůh jedná, zasahuje, vysvobozuje, zachraňuje. A dosvědčování Božích zásahů či zásahu, Božího vysvoboditelského jednání, je podstatou a jádrem celé biblické struktury. Mnohaletá práce odborníků ukázala, že bible nevznikla jako náhodná snůška příběhů a písní, bájí a příkazů, dodatečně prý pospojovaných zbožným redaktorem. Víra v živého, jednajícího Boha nebyla do bible vnesena dodatečně, naopak z bible roste, a to od samého začátku. Můžeme s autorem říci, že bible rostla a krystalizovala jako vyznání víry. Všichni autoři bible chtěli dosvědčit, co pro ně a pro jejich předchůdce udělal a dělá Bůh sám. Proto nelze považovat bibli za něco jiného než za svědectví o živém, jednajícím Bohu (str. 13).
Jaké jsou tedy hlavní dosavadní přístupy neboli metody? Od počátku a nejčastěji se objevuje přístup, který se řídí schématem: Starý zákon je zaslíbení. Nový zákon je naplnění (str. 53). Je to pojetí v základu dobře biblické. Ve Starém zákoně jsou hlavními vyhlašovateli zaslíbení proroci. Vědí o hříchu Božího lidu, připomínají, že Izrael selhal ve svém poslání být svědkem Hospodinovým. Je třeba, aby Bůh sám znovu zasáhl, Izraele očistil, provedl soudem, a tak jej obnovil i znovu uzpůsobil k chystaným úkolům. A konečně mu daroval to, co sám pro něho uchystal. Bůh přijde, skloní se, sestoupí, prolomí vazby hříchu a vyvede si svůj lid do nové svobody, do pokoje a radosti nového věku (str. 53).
Nový zákon je nadějí rostoucí ze zaslíbení celý prodchnut a vidí ji uskutečněnu v příchodu a díle Ježíše Krista. Ale pozor rozhodující je, jak toto schéma, „zaslíbení – naplnění" chápeme, jak ho užíváme. Jestliže Starému zákonu rozumíme jako jedinému velikému zaslíbení, že Bůh ještě zasáhne a dokoná své dílo, pak je to pohled víry, který sice mnozí odmítají, ale který má navzdory tomu velikou přednost. Protože je to pohled ucelený, konzistentní, logický, pak nemusíme provádět ve Starém zákoně výběr vhodných míst a nemusíme ke Kristu vztahovat i taková starozákonní místa, jejichž obsah je sporný (str. 54).
Z předchozího si můžeme uvědomit, že obdoby mezi Starým a Novým zákonem jsou především ve způsobu (struktuře) Božího jednání s člověkem (Božím lidem, církví). A také si lze uvědomit, v čem dřívější vykladači dělali chybu, když se zabývali christologií Starého zákona. Chyba nebyla v tom, že se nad Starým zákonem ptali po Kristu, ale v tom, že ho v něm nehledali v dění, nýbrž v osobách a někdy i předmětech (str. 65). Je potřeba to dělat tak, jak říká K. H. Miskotte: „Záměrem křesťanského vzdělávání není vnést poselství o Kristu zpětně do Starého zákona. Naopak je to tak, že se ze Starého zákona stále znovu učíme, co je vlastním obsahem, smyslem a záměrem toho, co nazýváme „Kristus"" (str. 67).
Proberme si ještě podrobně, jak rozumíme větě – Bůh se k nám sklání. Je to Bůh, který miluje, který jest láska, tíhne k milovaným a tedy dolů, do jejich bídy a zajatosti hříchem. To je láska sebezapíravá (Filipským 2,6-8). O tom, jak se Hospodin skláněl k svému lidu, vypráví vlastně celý Starý zákon. Nejde však o ně jen v příbězích, toto sklánění je jádrem prorockých zaslíbení, je oslavováno v žalmech a jiných hymnických statích a je dokonce ukryto i v ústředních teologických výpovědích, jako je například zpráva o zjevení Božího jména Mojžíšovi na Orébu (Exodus 3,1-15). Jméno Boží, které do češtiny překládáme Hospodin, je tu v původním hebrejském znění psáno čtyřmi souhláskami j h v h. S jeho výslovností je problém. Židé je v pozdější době nevyslovovali, místo něho říkali Pán, hebrejsky adonaj, takže původní znění tetragramu (čtyřpísmenný znak) badatelé jen obtížně rekonstruují ze starých zmínek a hlavně z vlastních jmen. Asi se vyslovovalo Jahve (str. 68-69). Důležitý však je význam, mohli bychom přímo říci: zvěst tohoto jména. Exodus 3,14 nám zřetelně říká, jak mu rozumět a jak je vykládat. Takže větě „Jsem, který jsem" můžeme po rozvedení rozumět: Jsem ten, který je působivě přítomen, a to ze své vlastní vůle a vlastního rozhodnutí, ne teprve na základě vzývání a kultu, jak si starověký člověk běžně představoval přivolávání bohů. Protože On se k nám sklání – i bez všeho lidského přivolání – ze své vlastní vůle, ze svého slitování a je nám mnohem blíž a je s námi mnohem víc, než si umíme představit a než si sami leckdy přejeme. My bychom často stejně jako staří Izraelci měli rádi boha na provázku, či přesněji – ovladatelného, jehož lze přivolat nebo zase vzdálit magickým vzýváním jména. Ale to s Hospodinem nejde. On se k nám sklání svrchovaně a je nám přítomen jinak, než my si to plánujeme. Jsem ten, říká, který je s vámi navzdory všem vašim pokusům mou přítomnost nějak podmiňovat a regulovat. Jsem ten, který je s vámi, ať si říká, kdo chce, co chce, a ať si přeje, kdo chce, co chce. Jsem Bůh, kterého se nezbavíte, Bůh, který když jednou sestoupil a sklonil se až k vám, je nezaplašitelný a je přítomen ve své milosrdné svrchovanosti, navzdory tomu, jak se ho vy pokoušíte dostat do svých pojmů, přihrádek a kategorií, a tak ho v posledku zneškodnit (str. 69-70).
Tak se obsah jména Hospodin, hebrejsky JHVH, vlastně kryje s obsahem jména Immanuel, které je podle Izajáše 7,14 názvem zaslíbeného vladaře – Mesiáše. Jméno Immanuel znamená „S námi Bůh." Tak je jméno Immanuel podobně jako JHVH svědectvím o tom, že Bůh je tu s námi, že je nám blízko, protože sestoupil a přišel (str. 70).
I když jde o jediné Boží sklonění, jediné sestoupení, můžeme je pozorovat z rozličných úhlů a vidět v různých podobách. Ta jedna podoba je v tom, že Bůh se nerozpakoval být naším Bohem a dovolil svým svědkům, aby o něm mluvili lidskými slovy, aby se ho pokoušeli postihnout lidskými obrazy, aby popisovali jeho činnost slovesy. Nedělali to svévolně, Bůh sám chtěl být ve styku s člověkem, a proto sestupuje ze své božské nepoznatelnosti do lidské poznatelnosti. I to je vykročení na cestu ke vtělení v Ježíši Kristu. A tak Bible často mluví o Bohu jako o člověku, zmiňuje Boží oči nebo uši, Boží ústa nebo paže, vypráví o tom, že Bůh vidí a slyší, ba soucítí a lituje svých dřívějších rozhodnutí (str. 83).
Druhý způsob, jak můžeme o Božím sestoupení a sestupování mluvit, nám otevírají různé biblické příběhy (str. 84).
Hellerovu knihu vnímám jako výsledek jeho dlouholeté práce s biblí, které se po čtyřicet let věnoval na evangelické teologické fakultě a v církvi, ale také jako jeho vyznání víry. Vyznání toho, jak on rozumí bibli, Bohu a jak přijímá Krista skrze svědectví Starého a Nového zákona. Může to být vyznání i každého z nás. Hellerova kniha napomáhá k tomu, aby to mohlo být, díky jeho badatelské práci, i zjištění. Ale přece jenom – přemýšlejme sami o Bohu a o jeho příchodu na zemi v Kristu. Hledejme ho sami při čtení Bible a jejich příběhů. Dejme prostor Bohu, aby nám skrze Ducha svatého dal popud k našemu vyznání víry v Ježíše Krista. A k tomu nás povzbuď Hellerova kniha a snad i má práce, která v návaznosti na Hellerovu knihu má snahu ukázat, jaký ten křesťanský Bůh vlastně je.
