Spolu s ním byli vedeni na smrt ještě dva zločinci. Když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jej i ty zločince, jednoho po jeho pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpust jim, vždyť nevědí, co činí.“ O jeho šaty se rozdělili losem. Lid stál a díval se. Členové rady se mu vysmívali a říkali: „Jiné zachránil, ať zachrání sám sebe, je-li Mesiáš, ten vyvolený Boží.“ Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu a podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe.“

(Lukáš 23,32–37)

Je to vlastně hodně překvapivé, že Ježíš těm, kteří ho křižují, nenadává. Nespílá jim, neproklíná je, ale naopak se za ně modlí. Neprosí o to, aby byli za své činy potrestáni, ale prosí, aby jim bylo odpuštěno. Lukáš ještě podtrhne, že se tak děje uprostřed posměchu. Posměch, který svou krutostí a nespravedlností dokáže zatvrdit lidské srdce. Člověk, vystavený posměchu trvale, může časem i zanevřít na život, na celý svět.

Na druhé straně ovšem posměch může přivést člověka k tomu, že posměvači pohrdne a nadobro je odepíše. A sotva by se kdo mohl divit, kdyby Ježíš oněm posměváčkům vynadal, pohrdl jimi nebo na ně aspoň v duchu nezanevřel. Anebo se o ně prostě nestaral. Jenže na křižovaného Ježíše je posměch krátký. Nedaří se přimět ho, aby své nepřátele proklel nebo alespoň vnitřně odepsal. Ježíš se o ně naopak stará, zcela nepochopitelně mu na nich záleží, když na kříži volá: „Otče odpust jim, neboť nevědí, co činí.“ Otče, ať se tyto hřeby posměchu, toto poslední slovo lidí nad Synem člověka, nestane i tvým posledním slovem. Nezůstávej u toho! Odpust jim to a nepočítej, vždyť by to bylo přece vítězství hříchu. Já jsem nepřišel proto, aby se lidé tím, jak ke mně přistupují, sami odsoudili. Já je přišel zachránit. Proto jsi mě, Otče, poslal, a tak buď stále tím, kdo vysílá záchranu, i když teď ji zrovna dočista všichni odmítli. Možná by si někdo myslel, že po této Ježíšově prosbě o odpuštění pro své vrahy, se lidé kolem změní, že půjdou do sebe. Nic takového.

Ta modlitba ještě ani nedozněla a už losují, komu připadne Ježíšův šat. Ta prosba se ještě vrací ozvěnou a už slyšíme, jak se mu kolemstojící jeden po druhém posmívají: členové rady, vojáci, i zločinec na vedlejším kříži. A lid stál a díval se.

Od té doby se scéna nijak výrazně nezměnila. Lidé stojí a dívají se. Někdo se posmívá, jiný se dere o kořist, řada je lhostejných, jiní opovrhují a nakonec všichni pokrčí rameny: „Hm, k čemu nám je takový Mesiáš? Chleba levnější nebude, nemoci nás budou trápit pořád, a nakonec stejně brzy umřeme.“ Málokdo žasne nad tím, že Kristus svým posledním odpuštěním přemohl poslední útok nenávisti, která by ho také ráda měla v seznamu svých uživatelů.

Tento rys Ježíšova velikonočního příběhu je pro nás aktuální právě v době, kdy se někteří snaží rozdmýchat nenávist a získat k ní co nejvíc lidí. Smíme vědět, že náš Pán se ani v nejtěžších chvílích nenechal získat ani do služeb nenávisti, ani posměchu.


Srdečně vás zdravíme a přejeme požehnané velikonoční svátky a (pokud možno) pokojné dny. Za staršovstvo Horního sboru ČCE na Vsetíně

Pavel Freitinger (farář) a Daniel Fojtů (kurátor)


Sborový dopis pro Velikonoce 2022 ke stažení ZDE

Kategorie: Různé