Chci se s vámi podělit o zážitky z bourání tábora. Než přejdeme k těm zážitkům, tak na úvod připomenu některá fakta:
– Když se tábor postaví (začátek prázdnin), musí se zbourat.
– Tábor se bourá ke konci prázdnin.
– Na starosti to má vše Luďa s Ríšou.
Tyto fakta by měli stačit k utřídění si základních informací a pomoci si uvědomit, že bourání tábora není nic nového, nečekaného a nepotřebného. Tyto fakta mohou taky pomoci při orientaci v čase a v ujasnění si toho kdo to má vše na starosti. Kdyby byla potřeba se zeptat na některé upřesňující, organizační nebo podrobnější informace.
Další fakta jsou tyto:
– Vždy je potřeba hodně lidí.
– I letos se o bourání tábora mluvilo, dokonce se i zvalo (na dorostovém táboře, 2x na mládežnické akci, v kostele, a jinak).
– Práce je dost i pro cérky.
– Čím víc lidí, tím je rychleji práce udělaná.
– Luďa s Ríšou jsou stejně borci, že si to vše berou na starost!
A teď k těm zážitkům. V neděli po kostele to vše začalo. Zjistil jsem, že jsme na bourání tábora 4, z toho 2 společensky unaveni ze svatby, která se konala předchozí den. Začal jsem si tedy pro sebe vyhodnocovat následující situaci. Je nás málo, na svatbě se to přepísklo a ty přechody z jedné akce na druhou nejsou dobré (zvlášť takové), počasí taky nevypadá kdoví jak, někteří mládežníci odjíždí na krošenk, jíní prostě pomoct nejedou, ale zase jedou lidi, které by člověk nečekal (Ivan, Jarek Hrubo, Kneblovi) jak Ti se to dověděli? Asi je pozvali, že? Je problém s dopravou. S Ríšou a s Luďou jsem ještě nezažil akci, při které bych nezatměl. A to nás je ještě tak málo. No nic jdu do toho, bude akce!
Nakonec se nás nasbíralo ještě víc, takže na tábořišti se nás sešlo kolem 10. Hasiči, kteří tábor hlídali přes noc, už sklidili rošty, uklidili ohniště, a přichystali ještě pár dalších věcí. Říkám si pro sebe, že to je vcelku dobře z organizované a domluvené. Ale vyskytují se i další komplikace. Nejsou klíče od skladu a budou až zítra, protože jsou předním zaparkované auta a dnes je už nikdo neodstaví. Tak nevadí, říkám si, zítra se to dožene. Tak jsme v tu neděli udělali, co šlo a na pondělí (pracovní den) nás jenom čekalo opravení splávku u tůňky a odvoz všech věcí do skladu. Problém byl v tom, že jsme tam přes noc zůstali 3 a další 2 měli dojet ráno.
Pondělí zkrátím. Prostě jsme nestíhali, bylo nás málo a počasí taky zrovna moc nepřálo, takže jsem dojel s Luďou dom až o půl druhé v noci! A řeknu vám, to už jsem ani nebyl nasraný. To bylo na tom všem to nejzajímavější. Už od té nedělo, to ve mně všecko vřelo, protože se toho moc nedařilo. Vidina pondělní skoro sebevraždy (dělaní splavu v 5 lidech) mě taky nenechávala klidným. A pondělní nestíhačka a složitá organizace mě během dopoledne vytočili tak, že jsem už měl skoro sbaleno a odcházel pěšky přes kopce dom. Po pár odpoledních dešťových přeháňkách jsem se už pomalu začal házet do pohody a večer v 8, když jsem ještě veděl, že máme před sebou minimálně 3 hodiny práce (nakonec to byly 5 a půl hodiny práce) jsem se úplně uklidnil a s Luďou jsem to vcelku v dobré náladě dokončil.
Viděl jsem v tom celém pocitovém procesu Boží působení. Situace se postupně víc a víc zhoršovala a moje nálada se od rozhodujícího bodu zlepšovala a zlepšovala. Což mě velice povzbudilo. Protože na druhý den, když jsem se probudil (ať slunce nezapadá nad vaším hněvem), jsem se probouzel s pocitem dobře vykonané práce, bez známek naštvanosti a s jistotou, že bouraní tábora, má smysl. Proč? Protože tím sloužím druhým a to mi přináší v životě největší radost! Ale taky tam byl pocit nejistoty, jestli ještě někdy nějaké bourání tábora bude? Protože jak jsme si s Luďou o půl druhé v noci říkali: „ Sice jsme zatměli pokaždé, ale tak, jak dnes, jsme ještě nezatměli a to nám za to nestojí!" Proto příště přijďte pomoct taky!
Pavel Kotrla
