S blížícím se začátkem školního roku se blíží i začátek Fusionu. Vnímám to i jako nový začátek pro mládež. Spousta lidí v našem sboru má obavy, že mládež není na Fusion a hlavně na příchod nových lidí připravena. Přiznám se, že tyto prázdniny jsem začal mít obavy taky. Nejvíce k tomu právě přispěli aktivity, které se přes léto uskutečnili. Ne že by byla chyba v aktivitách, ikdyž chyba se najde vždycky, ale spíš mě znervózňuje nesoudružnost skupiny a neochota dělat věci pro druhé.
Můžeme si to všecko demonstrovat na bourání tábora. Tím, že se staví a bourá tábor, sloužíme ostatním. Tím, že se skupinka vyvolených odebere na Krošenk se neslouží nikomu. Která akce nese větší ovoce pro Boží království? Vždycky ta, která je pro druhé. Konec konců mi samotná akce Krošenk ani nevadí. Vadí mně, že se jí dala přednost před bouráním tábora. V době kdy se bude rozjíždět pro naši mládež tak důležitý projekt (z pohledu evangelizace) jako je Fusion je potřeba aby skupina mladých byla jednotná a ochotna tu být pro druhé a aby tomu vše podřídila. Jinak snaha a pomoc s Fusionem od starších ze sboru bude zbytečná. Kam půjdou ti mladí, když mládež bude stát za nic? Když mládež bude kritizovat a jenom kritizovat (častý jev na letošním dorostovém táboře) a sama nic pro zlepšení věcí neudělá? Proč čekáme, až se změní Ti druzí a my se neměníme? Proč?
Opravdu si myslím, že je potřeba změnit myšlení a naladit se na jinou vlnu. Taky je třeba změnit mládež. Už nedělat akce pro sebe, pro růst mládeže, zrušit krošenky (oficiální i neoficiální). Někdy mě přijdou naše pobyty, programy a aktivity úplně zbytečné. Zabereme tím tolik času a energie a výsledek je, že lidi odcházejí z mládeže, dokonce i od víry. Je třeba změnit strategii a zaměřit své společné úsilí jinde. Je třeba dělat akce pro druhé. Zajít po zkouškách fusionu za děckama a budovat kontakty a vztahy, dělat pro ně krošenky a letní akci, dělat pro ně skupinky, kdy se budou oni ptát a my odpovídat. Prostě těmto věcem dávat prioritu. Nesmí se stát, že si uděláme svůj krošenk a pak řekneme, že na fusion, už nemáme čas. S takovým přístupem nic neroste. Rozhodující je správný postoj a motivace, prostě co se líbí Pánu Bohu. Boží království roste, když se dělají věci pro druhé, když se dělají věci pro sebe, tak roste maximálně naše ego.
Znovu tady připomenu poslední dvě myšlenky. První je z misijního výjezdu po Německu kde jsem byl s Pajkou a zní: „Neděláme mládež pro sebe, ale pro druhé!" Druhá je od Daniela Fajfra publikována v Životě víry: „Když jsem přišel do našeho sboru, bylo tam sedm mládežníků. Přestali jsme si dělat programy pro sebe a začali jsme dělat seznamy spolužáků, za které jsme se modlili. Měli jsme modlitební seznamy a modlitební chvilky, měli jsme evangelizační programy a všechno se točilo kolem touhy po obrácení našich spolužáků. To trvalo bez viditelnějších výsledků asi sedm let. Pak se obrátila jedna klíčová dívka, která na sebe nabalila desítky lidí. Utrhla se lavina a potom během čtyř let nás bylo ze sedmi mládežníků na padesát, šedesát. To bylo probuzení z Ducha Božího." Tyto dvě myšlenky si vytiskni, nalep nad postel a při každém ulehání a vstávání si je čti, ať se Ti dostanou pod kůži.
Závěrem jak říká Ondra: „Doufám, že se ta mládež v dalších letech nezmrví." Pán nám dal Fusion jako velkou příležitost.
Pavel Kotrla (Kobla)
