Čtení: z 7,10-16 | Text: Iz 7,14 | Písně: 294, S239, 297, 281, 293 | Pavel Čmelík
Text (Iz 7,14): Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).
Bratři a sestry, milé děti!
Člověka dělá člověkem nejen to, jak vypadá, ale také to, že přemýšlí o světě kolem sebe, o horách, o řekách, o stromech i květinách, o zvířatech a ptácích, i o slunci, měsíci a hvězdách. A jak píše apoštol Pavel, každý člověk, když přemýšlí o tom, co ho obklopuje, poznává, že to kolem není jen tak samo od sebe, ale že to má v sobě ještě něco víc: zvláštní, skrytý řád, skrytou sílu a moc. Tak si člověk uvědomuje, že je bůh (Bůh).
Někteří lidé věří v nějaký princip, jiní v nějaký řád, my věříme v Boha Stvořitele, jediného Boha, který je duchovní osobou a který to všechno kolem stvořil z ničeho a dal tomu také řád a smysl. Podle božího řádu se řídí pohyb hvězd na obloze, ale i dělení buňky v živém těle nebo štěpení atomu v jaderném reaktoru.
Když člověk tímto způsobem přemýšlí o světě kolem sebe, uvědomuje si, že Bůh je skrytý. Nemůžeme ho uvidět našima očima. Nemůžeme ho uslyšet našima ušima. Nemůžeme si na něho sáhnout našima rukama. I v Bibli se píše, že Bůh je duch. Ale v Bibli se také píše, že Bůh působí svým svatým Duchem podobně jako vítr. Viděl jste někdy někdo vítr? Samotný vítr jste neviděli. Vítr můžeme cítit ve tváři, když vane. Můžeme vidět jeho působení, když sfoukává sníh ze střech nebo ze stromů. Můžeme vidět jak cloumá větvemi. Když přišla na podzim vichřice, mohli jsme vidět jak ve větru létají i plechy ze střechy naší fary. Ale vítr samotný vidět nemůžeme.
Proč o tom mluvím právě o vánocích? Protože si připomínáme, že Bůh, ten skrytý a neviditelný udělal jednu výjimku: stal se viditelným, hmatatelným a lidsky slyšitelným ve svém Synu, Ježíši Kristu. Tak to předpověděl už prorok Izajáš stovky let před tím, než se to skutečně stalo: dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, což znamená Bůh s námi.
Na začátku Bible se píše, že Bůh stvořil člověka. Na jedné straně je Bůh a na druhé straně člověk. Bůh nahoře, člověk dole. Bůh je neviditelný, člověk viditelný. Po tisíciletí se tento Bůh hlásil k člověku jen takovým způsobem, že dával poznat svoji vůli určitým lidem: Abrahamovi, Mojžíšovi a mnohým dalším, o kterých se dočteme ve Starém zákoně. Ale taky těmto svým svědkům dal trošku nahlédnout i do svých plánů. A nejvíc asi proroku Izajášovi. Bůh skrze jeho proroctví slíbil, že nenechá člověka napospas temnotám tohoto světa. Slíbil, že když člověk pro svůj hřích nemůže najít cestu k němu, k Bohu, vydá se on sám, sám Bůh na cestu k člověku. A tak se stala ta neslýchaná věc: Bůh se stal člověkem.
Bůh přišel na svět stejně jako každý z nás: narodil se z ženy. Měl hlad a žízeň a tak jedl a pil – jako každý z nás. Pomáhal doma rodičům, hrál si s dětmi – jako každý z nás. Chodil do školy a učil se – jako každý z nás. Pracoval a když byl unavený odpočíval – jako každý z nás. A také trpěl, snášel všelijaká příkoří – jako každý z nás. Tímto způsobem se stal Bůh člověkem. Ale v jedné věci zůstal jiný? Byl bez hříchu. A tak zůstal Bohem, Božím Synem, i když byl zároveň člověkem.
To, že se Pán Ježíš narodil nám ukazuje, jak velký zájem má Bůh o nás lidi. O každého z nás. Bůh si přeje – tak to zaznělo už ve scénce dětí – aby jeho Syn Ježíš přebýval i dnes v srdci nás lidí. On k nám dodnes přichází, do našeho myšlení, do našeho srdce a přeje si, abychom ho s radostí přijali.
Pane Ježíši, děkujeme ti, že jsi přišel na tento svět v lidské podobě. Ty nám rozumíš, jsi jedním z nás a přece jsi jiný. Jsi Božím Synem a chceš nám pomáhat. Dej, ať tě s radostí přijímáme do svých srdcí a nebráníme tvému působení v Duchu svatém. Amen -pč-
Čtení: Iz 7,10-16 poslání: 1 Tm 1,15 požehnání: 1 Pt 5,13 písně: 294, S239, 297, 281, 293
