Čtení: Mt 4,12-17 | Text: Mt 4,17 | Písně: 604, 248, skup. mládeže a Fusion | Pavel Čmelík
Bratři a sestry, milí přátelé!
Co se vám vybaví, když slyšíte výzvu: Čiňte pokání! (odpovědi z řad posluchačů) Většinou ji vnímáme jako morální apel: kdo něco ukradl, ať to vrátí. Kdo lhal, ať poví pravdu. Kdo druhému ublížil slovem, ať se omluví. A mohli bychom jmenovat další věci, které se nám mohou vybavit, když slyšíme a vezmeme vážně tuto výzvu. Jistě je to oprávněné. Ale platí tato výzva i tomu, kdo nikomu neublížil? Má činit pokání např. člověk, který je sám obětí šikany nebo pomluv. Má činit pokání ten, kdo byl okradený? To by přece nedávalo smysl! Jistě by nějaký křesťanský mudrlant byl schopen připomenout, že i ten okradený je nedokonalý člověk a určitě má také nějaké ty hříchy, z nichž by měl činit pokání. Ale to už je poněkud křečovitá interpretace v situaci, kdy se např. někdo stane obětí trestného činu.
A přece je Ježíšova výzva určena všem lidem. Je potřeba připomenout, že my pracujeme s českým překladem původního řeckého textu. Překlad nevystihuje plně podstatu slova zde použitého, které v originále zní: Metanoiete! V doslovném překladu to znamená: Změňte mysl! Nebo také: Změňte myšlení! Změňte porozumění! Změňte rozlišování! Změňte chápání! Změňte záměry! Nebo také jednoduše: Obraťte se! Změňte se! Proměňte se! My známe slovo metamorfóza, které vystihuje např. proměnu housenky v motýla. Jedná se tedy o hlubokou, kvalitativní proměnu. Ježíšova výzva ukazuje na nové možnosti, které máme a ke kterým jsme volaní, možností, na které jsme dosud nemysleli, protože jsme neměli odvahu na ně myslet. Je to výzva jít dál, jít hloub či výš než jen k tomu, co je pro nás představitelné.
To, o co Ježíšovi jde v této výzvě, je myšlenkově něco mnohem hlubšího a širšího než jen odstoupení od nějakého mravně závadného jednání. Jsou lidé, kteří byli přistiženi při krádeži a protože zažili ostudu nebo byli přímo potrestáni vězením, tak přestali krást. Ale v jejich smýšlení stále zůstává touha krást. Pro ilustraci připomenu příhodu dvou mnichů, členů asketického řádu, který zakazoval jakýkoliv kontakt se ženami. Tito dva mniši na své pouti přišli k řece, přes kterou bylo nutné se přebrodit. Na břehu řeky stála mladá žena, která se velmi bála vodního proudu. A tak ji jeden z mnichů vzal do náruče a přenesl na druhý břeh. Hodinu pak šli se svým druhem mlčky, když konečně jeho druh promluvil: „Bratře, víš, že nám naše regule zakazují jakýkoliv kontakt se ženami. A ty jsi dokonce vzal ženu do náruče a nesl jsi ji přes řeku!" „Ano, bratře" odpověděl mu ten druhý „jenže já jsem tu ženu zanechal tam na druhém břehu řeky, kdežto ty si ji neseš ještě stále ve svém nitru." Ježíšova výzva nemá za cíl formální jednání, ale právě to, co je v hloubi nitra člověka. Tam má proběhnout proměna, změna smýšlení.
Do našich životů přicházívají i některé nečekané události, které nás i proti naší vůli přinutí k hlubšímu zamyšlení. Uvedu zde nyní jednu osobní zkušenost z dětství: I když jsem vyrůstal na sídlišti ve městě, od malička jsme chodívali pracovat za město na pole vzdálené 3 km. Cesta vedla kolem potoka a hlavně kolem jezu, kde jsme se rádi koupávali. Bylo úžasné se v letním parnu osvěžit v potoce, který byl tenkrát ještě čistý s písčitým a štěrkovým dnem a plný ryb. V létě tam bývalo vždycky plno dětí. Pod jezem byla široká vodní hladina, utvářená betonovými křídly do stran. Proud vody v těchto místech vytvářel mohutný vír. A vodní vír vytvaroval a udržoval velikou jámu skrytou pod vodou, trychtýř s pohyblivými písčitými stěnami. Bylo to místo nebezpečné – a možná právě tím pro malého kluka, který neuměl plavat lákavé. Překročil jsem jednou hranu této jámy a začal sestupovat níž po jejím svahu.
Když mi byla voda po pás, dostal jsem strach a chtěl jsem se vrátit zpět. Ale nešlo to. Jakmile jsem se vzepřel nohama o písčitou stěnu, místo, abych stoupal, klesal jsem rychleji níž. Když jsem stál v klidu, klesal jsem pomaleji, ale i tak mě mohutný proud zvolna a neúprosně stahoval do hlubiny. Ocitl jsem se v bezvýchodné situaci: když jsem nedělal nic, klesal jsem pomalu, když jsem se bránil, klesal jsem ještě rychleji. Mohl jsem zavolat o pomoc – ale to bylo tehdy pod mou úroveň. Byl jsem přesvědčen, že se s tím musím poprat sám. A tak jsem klesal hloub a hloub až jsem se nakonec ještě naposledy nadechl, zavřel oči a zmizel pod vodou. Vody mne zcela pohltily a uchvátily.
Nepamatuji se všechno, co se pak dělo, jen že jsem nějak začal máchat rukama a nohama. A pak si pamatuji až chvíli, kdy mi docházel vzduch a já jsem hlavou ryl do štěrkového dna a nemohl jsem už plavat dál a myslel jsem, že je to můj konec.
Najednou jsem ale ucítil, že mi záda trčí z vody ven. Zarazil jsem se, vzepřel jsem se rukama o dno a vystrčil hlavu nad hladinu. Zjistil jsem, že vodní proud mě vynesl na mělčinu, do míst, kde potok vytékal z tůně pod jezem. Seděl jsem tam chvíli a třásl se, ani ne zimou, ale strachem, bázní, řekl bych až posvátnou hrůzou. Na jedné straně jsem byl ochromený setkáním s vodním živlem, který má takovou sílu, že se mu nelze vzepřít. A na druhou stranu jsem cítil, že je tu síla, která zachraňuje, která je schopna vychvátit ze zajetí vod, z jisté smrti.
Ale úplně nakonec na mne padl pocit obrovského osamění – když jsem se rozhlédl, děti si kolem jezu hrály stejně bezstarostně jako předtím. Nikdo si ani nevšiml, že se něco stalo. Měl jsem pocit, že kdybych zůstal tam dole na dně, nikoho by to nezajímalo. Všichni by si dál užívali svých radovánek. Šel jsem domů. I když se maminka vyptávala, co se stalo, nic jsem neřekl.
Pozdější čtení žalmů mě utvrdilo v tom, že tato příhoda má jakýsi archetypální ráz, že je tedy obrazem něčeho víc než jen toho, co se tehdy bezprostředně stalo. V žalmech (ale i jinde v Bibli) se o vodách mluví velice často. Lidská zkušenost s vodním živlem je jaksi univerzální a nadčasová – děje se po celém světě a v dobách dávno minulých i současných. Věřím, že každý z nás má nějakou zkušenost s vodou, že každý z nás zažil alespoň pocit strachu, když se ocitl někde nad hlubinou nebo daleko od břehu nebo v silném vodním proudu. Každý z nás alespoň v TV viděl, jak mohutné proudy vody při povodni nebo vlně tsunami unáší změť trosek, ve kterých se bezmocně zmítají lidské postavy. Jsou to děsivé obrazy, které nám nahánějí strach.
A to už se dostáváme k podstatě proměny našeho smýšlení. Žádná opravdová proměna smýšlení neproběhne bez překonání strachu. My lidé se strašně bojíme. A je jedno, zda jsme věřící nebo nevěřící. Všichni se bojíme. Bojíme se o svou pověst. Bojíme se, abychom neztratili svou důstojnost. Bojíme se, abychom měli z čeho žít. Bojíme se, aby nám někdo neublížil. Bojíme se, že přijdeme o svého milého či svou milou. Bojíme se, abychom neztratili zdroj své rozkoše a radosti. Bojíme se o své zdraví, ale zároveň se bojíme doktorů. Bojíme se o svou bezpečnost, ale zároveň se bojíme policie. A mohl bych pokračovat… Víte, která výzva se v Bibli objevuje nejčastěji: je to právě výzva „Nebojte se!" nebo „Neboj se!"
Tak nás Bůh sám vybízí k tomu, co je předpokladem všeho dalšího. Kořen našich problémů je většinou ve strachu. Jeden má strach, aby nepřišel o práci a tak se snaží zavděčit svým šéfům třeba i tím, že donáší nebo pomlouvá své spolupracovníky. Takový člověk pak paradoxně často o práci přijde, protože si svým jednáním nadělá nepřátele a stane se sám nedůvěryhodným.
Další člověk má strach o své nízké sebevědomí a pak si buduje svou image pomlouváním druhých a myslí si, že tím on sám vynikne. Ve skutečnosti se časem sám dostane do izolace.
Mnoho lidí má strach z toho, že je druzí nebudou přijímat takové, jací jsou a pak si začnou na něco hrát, případně začnou sami druhé odmítat, protože nepřijetí sebe sama se jim stane měřítkem jednání nejen vůči sobě, ale i vůči druhým.
Jiní zase budují své postavení tím, že chtějí určovat všem ostatním „pravidla hry", že mají pocit, že oni nejlépe vědí, jak se co má dělat.
Jiní rádi škatulkují lidi kolem sebe. Nepotřebují mluvit s tím druhým. Stačí jim, když o někom mluví s tím či oním. Stačí jim, když udělají nějakou (většinou špatnou) zkušenost s druhým člověkem a už je jim jasné, co dotyčný člověk dělal či nedělal, je-li dobrý či zlý. Už se ho nepotřebují na nic ptát. A pokud se dotčený pokusí bránit, pak jsou to pro ně jen výmluvy nebo přímo lži.
Mohli bychom pokračovat ve výčtu dalších a dalších situací či chybných postojů. Každý z nás by se v něčem mohl najít. Ale pro každého z nás jde o to překonat strach a přijmout výzvu: Čiň pokání! Změň své smýšlení! Změň svůj postoj! Změň své jednání!
Pomocí nám má být vědomí, že je tu síla, která nám pomáhá – totiž moc Božího království. Na její blízkost Ježíš upozorňuje a tato moc se dodnes ve světě uskutečňuje, přichází působením Ducha svatého. Na nás je, abychom této síle vycházeli vstříc. Abychom odstraňovali překážky v našem nitru, v našem jednání, v našem životě. Překážky, které brání Boží moci, aby v nás působila naplno, aby naše životy mohla z gruntu proměňovat.
Věřím, že právě proto přišel na svět Ježíš Kristus, Boží Syn, který sám podstoupil cestu překonávání mnohých strachů, pokušení a bolesti. On nám ukázal, že to jde a zve nás k následování jeho příkladu. V jeho moci, v moci Ducha svatého to můžeme dokázat.
Pane Ježíši, děkujeme ti, že nejsme sami v tomto světě se svými strachy a pochybnostmi. Děkujeme ti, že ty máš moc všechno to zlé v nás překonat, porazit a máš moc proměňovat naše myšlení. Amen
poslání: 2 Pt 3,9
