Čtení: L 6,43-49 | Text: Ga 5,13-26 | Písně: 72, 366, 642, S315, 177 | Pavel Čmelík

Bratři a sestry, milí přátelé!
V dnes čteném oddílu je řeč o svobodě, o lásce k bližnímu, ale hlavně o životě z moci Božího ducha. Kdybychom četli oddíly předcházející, dověděli bychom se o apoštolově rázném odmítnutí založení víry na obřízce, tedy tradičním židovském náboženském obřadu. Někteří v galatském sboru tento obřad prosazovali jako osvědčený prostředek ospravedlnění člověka před Bohem. Apoštol takové myšlenky odmítá, ne proto, že by byl zásadně proti obřízce samotné, ale proto, že galatští od obřízky očekávali něco, co nemohla způsobit. A byli někteří, kteří takovým přístupem k obřízce vnášeli do galatského sboru neklid.
V těchto kritických slovech na adresu spoléhání na pouhý náboženský obřad můžeme hledat počátek svobody z Ducha svatého. Byli jsme povoláni ke svobodě, připomíná nám slovo Boží. Co to znamená být povolán ke svobodě? Podle apoštola je to právě svoboda volby. Naše svoboda spočívá v tom, že si můžeme zvolit, jak a co budeme dělat. Ta slova zněla jistě zvlášť neobvykle v době, kdy bylo běžné, že bohatí měli své otroky, většina lidí byla nějak nesvobodná, někomu poddána, což známe až do doby středověku i z našich zemí. Středověcí nevolníci se nazývají nevolníky právě proto, že v těch rozhodujících věcech nemohli žít podle své vůle. Jejich pán na panství, kde žili, s nimi mohl zacházet podle své libovůle. Jediným zákonem pro takového pána bylo vědomí, že si může se svým poddaným dělat, co chce a jeho poddaný se musí podvolit. V dobách apoštolových to bylo ještě vyhrocenější: Když pán zabil svého otroka, nebyla to vražda. Když zabil cizího otroka, musel pouze nahradit ztrátu, kterou způsobil jeho vlastníkovi. Otroci byli majetkem svého pána jako dobytek, lesy, pole a domy.
Je známo, že mnozí otroci patřili mezi první křesťany. A přece si musíme uvědomit, že když apoštol těmto otrokům píše o svobodě, není přímým předchůdcem Abrahama Lincolna a dalších pozdějších bojovníků za zrušení otroctví. I poslední otrok má podle apoštola jednu důležitou možnost svobodné volby, stejnou možnost jako jeho pán: je to volba v oblasti duchovního světa. Tahle svoboda se však podle apoštola nedá zúžit ani na svobodu volby v oblasti náboženského obřadu.
Kdybychom tuhle myšlenku chtěli aplikovat do současnosti, nejde o svobodu volby ve smyslu, že si mohu vybrat, zda budu chodit do Horního či Dolního sboru ČCE nebo do CB Jasénka či na Maják, do KřSb nebo jiné církve či denominace, které mám v dosahu. Nejde ani o svobodnou volbu v některém rozhodujícím současném náboženském obřadu: křest pokropením nebo ponořením, v dětství nebo v dospělosti, svobodu u Večeře Páně v přijímání vína červeného či bílého nebo moštu.
Když apoštol mluví o svobodě, pak míří někam ještě hloub, míří ke svobodě, která je nad všemi těmito jednotlivými svobodami, které dnes máme. Apoštol míří do hlubin svobody, které zůstávají po staletí i tisíciletí stále stejné, nezávislé na svobodách vnějších, společenských. Mluví o svobodě rozhodování, která je dnes stejná jako byla v dobách komunizmu nebo předešlého fašismu, o svobodě, pro kterou se rozhoduje člověk nezávisle na tom, jestli se narodil do řádu otrokářského, do totality nebo do demokracie. Je to svoboda volby nezávislá na tom, zda je člověk ženatý nebo svobodný, starý nebo mladý, zdravý či nemocný, bohatý či chudý, muž či žena.
Ta svoboda volby je rozhodování mezi tím, k čemu člověka táhne jeho přirozenost, proti které stojí působení ducha Božího. Myslím, že v biblickém textu není příliš šťastný překlad přirozenost, když v originálním řeckém textu je slovo tělo (ř.: sarx). Stejný řecký výraz je v 19. verši překládán slovem svévole. Myslím, že dobře cítíme rozdíl mezi svévolí a přirozeností. Ale abychom nevedli akademické debaty, apoštol sám nám celkem jednoznačně popisuje, co patří do projevů lidské přirozenosti, lidské svévole, těla, když mluví o všelijakých lidských špatnostech. Stejně tak nás nenechává tápat, když mluví o tom, jak se projevuje život z moci Ducha Božího, který přináší ovoce, jímž je láska, radost pokoj atd.
Přemýšlivý člověk by se nad tím dnešním textem mohla zarazit: Na jedné straně se tu mluví o křesťanech, kteří se vzájemně koušou a požírají (v. 15). „Co to je za křesťany?", by se oprávněně podivil a dodnes podiví nejeden člověk nevěřící. Je obecně vžité ve společnosti, že být křesťan znamená chovat se slušně. A na druhé straně by přemýšlivý člověk mohl konstatovat: vždyť i nevěřící lidé se dovedou radovat, dovedou být trpěliví a dovedou se ovládat. A závěr tohoto rozporu je pro mnohého ten, že vlastně je zbytečné věřit. Důležitější je, snažit se být dobrým člověkem.
Ale právě proti takovému pojetí staví apoštol svobodu z Ducha Božího. Víra totiž, podle apoštola zamezuje tomu, aby člověk byl závislý sám na sobě. Víra totiž dává svobodu z Ducha Božího. Tato svoboda člověka osvobozuje od sebe sama. Pokud se mi daří žít dobře, pokud mám pokoj, radost a lásku a ovládám se, pak to mohu přijímat jako dar. Nemusím se třást a obávat, jestli budu takový pořád. Dříve nebo později člověk stejně zjistí, že jeho vlastní vnitřní pokoj je křehký, neboť je tolik věcí, které člověka zneklidňují. Je-li člověk sebekritický, stejně musí přiznat, že i jeho sebeovládání má své meze, že přicházejí chvíle, tlaky, události, kdy se člověk rozčílí, neovládne se a udělá něco, co by normálně neudělal. A tak bychom mohli pokračovat u všech dalších dobrých vlastností, které apoštol jmenuje. U každé bychom museli poctivě přiznat, že i když se snažíme, nedokážeme je splnit a žít podle nich stále.
Důsledkem takového upřímného poznání a přiznání je, že také připustím, že vlastně nejsem svým pánem. Že, – jak píše apoštol – něco jiného chci a něco jiného dělám. A tenhle myšlenkový pochod mě pak může přivést až k rozpoznání, že ve skutečnosti je mé jednání ovládáno mým tělem. Však to známe: když mě něco bolí, není se mnou řeč. Když mám hlad, není se mnou řeč. Když si nedám kafe, cítím se špatně. Ale také: když nevidím svůj oblíbený film atd. A to nemluvím o různých tělesných projevech, které jsou mnohem vášnivější, silnější.
Kdysi jsme se učili v marx-leninské filozofii o tom, že svoboda je poznaná nutnost. Myslelo se tím ovšem nutnost nástupu socialismu po kapitalismu. Za svobodou jako poznanou nutností je však možné vidět i to, co říká apoštol. Když přijímám, když věřím v Boha, který se projevuje působením svého Ducha svatého, pak i dobré činy nevěřících lidí mohu s radostí přijímat jako projevy působení tohoto Ducha, který vane, kudy a jak chce, nezávisle na nás lidech, dokonce bez ohledu na to, zda jsme věřící či nevěřící. Mohu děkovat Bohu i za to, co dobrého dělal a dělá člověk nevěřící.
Pravá víra, o které mluví apoštol, dává nutně svobodu právě v tom, že ukazuje hlubší podstatu toho, co se děje. Není to jen otázka mé přirozenosti, otázka lidského myšlení a jednání, otázka výchovy či vnitřního založení člověka. Pokud někdo chce na takovém základu stavět, pak je to základ vratký a nestálý. Na takovém základu lze stavět jen tehdy, když člověk zavře oči před realitou a podlehne iluzím.
Pravá víra dává možnost, dává svobodu k pravdivému pohledu na lidský život bez iluzí, ale zároveň dává sílu a naději: to dobré, co se děje mezi námi lidmi je na nás lidech závislé jen v tom, že máme svobodnou volbu, koho budeme poslouchat. Apoštol nás vybízí, abychom si vybrali poslušnost Ducha Božího. To je ten dárce všeho dobrého na tomto světě, dárce života samotného. Proč zakládat svůj život na člověku, na tom pomíjivém a křehkém tvoru, když sám jeho tvůrce nás zve k tomu, abychom stavěli na Něm svůj život?
Svobodnou volbu můžeme mít jen tehdy, když si dovedeme přiznat svou závislost. Člověk se chce cítit nezávislý, ale zároveň dobře ví, že skutečnost je jiná. Ví, že jeho pocit nezávislosti je jen iluzí. Toto rozpoznání je nutným předpokladem na cestě ke svobodě. Když člověk takto sám připustí, že je závislý na svém těle a jeho sklonech, pak může hledat závislost vyšší, smysluplnější a trvalejší. Vždyť závislost na našem těle nám přináší jen chvilková uspokojení, když naplníme to, po čem toužíme. Pan Svěrák, známý scénárista a režisér, jednou přiznal, že při přebírání Oskara, prožil pouze minutu slávy, pocitu štěstí. Pak to pominulo. Apoštol nabízí jiný, trvalý zdroj smyslu života, zdroj naplnění života – život v moci Ducha Božího.
Jako příklad před nás staví samotného Božího Syna Ježíše. Ti, kteří náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali sami sebe… (v. 24). Je to drsné a je to boj na celý život. Ale jestliže člověk všechno, co prožívá, předává trpělivě a upřímně do moci Ducha Božího, pak i když prožívá těžké věci, přeci může mít jistotu, že to, co dělá, má hluboký smysl a přináší i hlubokou jistotu a životní uspokojení.
Pro Ježíše Krista a jeho oběť na kříži a jeho zmrtvýchvstání smíme stále znovu a znovu vydávat svá těla v oběť živou a Bohu milou, jak na jiném místě píše apoštol. Taková oběť je zvláštní v tom, že nás neničí, ale naopak buduje v nás to, co je věčné a co obstojí. Amen
Pane Ježíši, přiznáváme, že často podléháme tomu, k čemu tíhne naše tělo a necháváme se tím ovládat. Náš život je pak plný nejistoty i zbytečného trápení. Prosíme, posiluj nás svým svatým Duchem a dej, ať se mu poddáváme, abychom žili podle tvého příkladu v lásce a odpuštění. Amen

Kategorie: Kázání